Poprvé v životě exotická země, daleko od Evropy. Stejně tak mnohem méně bezpečná. Ale co, mám tam přátele a budu si dávat bacha. A beztak z ní mnoho neuvidím.
Let Praha (Obchodní centrum Václava Havla) -> Londýn (Heathrow) -> Joburg (Tambo) s British Airways. Na Heathrow jsem čekal ceny jak z vesmíru, ale vlastně to docela jde - něco je levnější než v Praze. Hlavně se tu dá slušně a za normální cenu najíst (na rozdíl od restaurace za security v OC Václava Havla, kde polívka nejde pod sto pade). Za tenhle salát s tuňákem a vajíčkem jsem dal 79,- a dost ušel:
Heathrow je obrovské - pět terminálů, a jenom v tom pátém, odkud mi to letí, se mezi gaty přesouvám pěšky dobrých 15 minut, a to používám fast walkways. V těch betonových halách, kde lze pozorovat zakřivení Země, potkávám tři lidi, a všichni se tváří, že se tu ocitli omylem (a to je jedna z nich uklízečka, která hledá cestu na povrch už od pětadevadesátýho).
Angláni mají úroveň i v letadle. Na dlouhém letu pohodlí, skvělý přístup, deka, polštář, dvě jídla, gloryhole obsluha a tak dál. A to jsem letěl v té nejnižší kategorii (nade mnou byly ještě kategorie Plísně, Krysy z kanálu, Psi, Economy Class, Business Class a First Class). Přistání bez nehody po jedenácti hodinách letu. Nejvíc jsem si přál, abychom se nezřítili nad "Demokratickou" Republikou Kongo.
Tambo v Joburgu je přehledné jako dočista vylízaná mísa - Europe style. Odváží mě Sifu Idan a z okýnka jeho bouráku už se dá přehlédnout kus Afriky. I když se tu dá cítit evropský, moderní feeling, v Evropě nejsem. Všechny baráky obehnané kotouči žiletkového drátu + dráty vysokého napětí. Vrcholky bran se ježí zabroušenými špicemi, nebo zabetonovanými střepy. Za nimi se občas ježí dobrmani (jejich jméno nepochází ze slova "dobro").
Nákupní oblasti, i celé vedlejší ulice, průjezdné jen na Google Maps, jsou odříznuty železnými vraty s kamerami a občas i human security. Za nimi to vypadá jako v Pařížské - Paul, Dolce Gabbana, obchody s motorkami, officy... Na každém domě varování před "crimes" a informace o iminentním zásahu "armed response teamu". Armed response teamy křižují město v pickupech.
Idan zastavuje na několika křižovatkách a podává randy žebrákům, procházejícím mezi lany, jiné zdraví. Naznačení hladu, prosba o peníze. Nějaká matka nám skáče pod kola se sepjatýma rukama a na betonovém ostrůvku pod semaforem mezi pruhy ve zbytcích kartonu - batole. Neumím na to nic říct.
Rozdíly mezi lidmi se promítají i do prostředí. Zahnete od vyleštěné mramorové čtvrti a za křižovatkou už nenajdete bílého afrikánce, černoši se potloukají po zaplivaných ulicích ve skupinkách, které zrovna nevypadají jako oxfordská delegace. Tady to je "little bit dangerous", dozvídám se - čtvrti ve skupině "dangerous" a "little bit more dangerous" jsem neviděl. No, dankie.
Je tu zima. Zima v Joburgu vypadá jako osmnáct nad nulou (v noci čtyři). Na ulicích nikdo moc není. Parky zejí prázdnotou. Já si užívám skvělé jaro.
Bydlím v úžasném kamrlíku u židovské rodiny, v židovské čtvrti. Každý bílý na ulici má na hlavě skullcap a všímá si davidovy hvězdy na mém kimonu. Moje rodina, to je vzdělaná, zcestovalá a neuvěřitelně srdečná máma neméně skvělých děcek, se kterými je radost si hrát. Ukazuju jim nějaká kouzla (s mincí, nikoli pervitin ze Sherwoodu); i šestileté židle tu umí anglicky lépe než já. Na konci víkendu krátká zastávka v Pretorii, vidím ji jen ze silnice.
Řízení vlevo, ceny jako v Praze, docela dobré kafe, hodně dobré víno, skvělé stejky, přehnaně přátelská a ignorantská obsluha v restauracích (např. sedm absurdně slušných číšníků, co vás pozdraví na devadesát metrů a nikdy vám nepřinesou jídelní lístek), fantastické koláče, v marketu lokální zelenina a ovoce... a pštrosi.
Sliced pštrosi. I'm addicted.
