Před pár lety jsem se rozhodl, že budu řídit autobus - Suzuki GSX 1400. Klasickej bajk, kterých se dneska moc nevidí. Bavoráka jsem nechtěl, ten je rozšířenej jak prošlý rohlíky, moderní stroje maj moc elektroniky. Tady na tom není ani ABS, plyn je na lanko, spojka se mačká snadno, jako pákový přepínač v rozvodně vysokého napětí a motor žere děcka podél cesty.
Je to stroj, na kterém objedete celou Evropu, po pětistovce v sedle vám nepraskají hemeroidy, pod ním najdete úložný prostor velikosti komunistických peřiňáků a ta lampa vepředu připomíná reflektory pátracích helikoptér USAF.
Pak mi jeblo a rozhodoval jsem se mezi prodejem a repasí. Repase vyhrála.
Stálo to nervy (kvalitní řemeslník, co dodržuje termíny, je omnimoron - já měl jen toho kvalitního)
Stálo to jmění (ale co, obvykle masarykem utěsňuji odpadní trubky)
Stálo to čas (návrh jsem si dělal sám a celá operace zabrala neskutečných 7,5 měsíce)
Rozebralo se to do posledního šroubku, lakovalo se to, vyměňovaly se zoxidovaný šrouby a miliarda součástek, o jejichž existenci jsem měl buď mlhavé, nebo nulové povědomí:
- maska z Nipponu, plynová lanka, kapaliny, pancéřové hadice, řetěz, rozeta, spojka, šrouby, klaksony, filtry, těsnění svodů, ložiska do kol, ložiska do krku, ložiska do kyvky, těsnění motoru, gripy, klemy, řídítka, zrcátka, závažíčka, hefty, lakování celé motorky včetně rámu a motoru, leštění všech nutných částí, včetně kol a práce na tom všem...
Výsledek však stojí za to.
Takhle to vypadalo předtím (už tak dost dobře):
Takhle v průběhu:
A takhle to vypadá teď:
Samozřejmě všem dnům není konec, takže si s tím ještě pohraju - jmenovitě nové sedlo a hliníkový topcase. Zatím ale brzdím. Mám pocit, že jsem zaplatil státní dluh průměrné středoamerické banánové republiky.
Je to stroj, na kterém objedete celou Evropu, po pětistovce v sedle vám nepraskají hemeroidy, pod ním najdete úložný prostor velikosti komunistických peřiňáků a ta lampa vepředu připomíná reflektory pátracích helikoptér USAF.
Pak mi jeblo a rozhodoval jsem se mezi prodejem a repasí. Repase vyhrála.
Stálo to nervy (kvalitní řemeslník, co dodržuje termíny, je omnimoron - já měl jen toho kvalitního)
Stálo to jmění (ale co, obvykle masarykem utěsňuji odpadní trubky)
Stálo to čas (návrh jsem si dělal sám a celá operace zabrala neskutečných 7,5 měsíce)
Rozebralo se to do posledního šroubku, lakovalo se to, vyměňovaly se zoxidovaný šrouby a miliarda součástek, o jejichž existenci jsem měl buď mlhavé, nebo nulové povědomí:
- maska z Nipponu, plynová lanka, kapaliny, pancéřové hadice, řetěz, rozeta, spojka, šrouby, klaksony, filtry, těsnění svodů, ložiska do kol, ložiska do krku, ložiska do kyvky, těsnění motoru, gripy, klemy, řídítka, zrcátka, závažíčka, hefty, lakování celé motorky včetně rámu a motoru, leštění všech nutných částí, včetně kol a práce na tom všem...
Výsledek však stojí za to.
Takhle to vypadalo předtím (už tak dost dobře):
Takhle v průběhu:
A takhle to vypadá teď:
Samozřejmě všem dnům není konec, takže si s tím ještě pohraju - jmenovitě nové sedlo a hliníkový topcase. Zatím ale brzdím. Mám pocit, že jsem zaplatil státní dluh průměrné středoamerické banánové republiky.