Jedeme dál.
Day 4 - San Marino - Firenze - Lucca; 301 km
https://en.mapy.cz/s/hukehenoda
San Marino bylo super. Ze svého kopce přehlíží celou okolní Itálii, na západě plochou až k moři, na východě kopcovitou, vedoucí k Florencii. Stoupačka, jiné značky na autech (modrobílé), parkování v klidu, ulice se sešívají až k vrcholku, na kterém ční několik pevností. Samý šedý kámen, skvěle opracovaný, uklizeno, čisto, vítr ve vlasech, slunce v zátylku. Velmi dobré kafe, souvenirshopy na každém rohu a fantastický výhled.
Zpátky na dálnici, pak odbočka a utahovačky skrz vrchovinu až do Florencie. Myslel jsem si, že to bude pohodová jízda... to jsem se však mýlil, protože jediná silnice, která tímhle směrem do Florencie vede, byla ponecháva v hodnověrném stavu zřejmě po náletech Američanů z WWII. Nevím, jestli jsem preferoval absenci asfaltu, nebo opravy, protože jsme čekali na jednosměrných uzavírkách každé 2km. Pondělí, midday, na zavřených částech žádné známky odvedené práce a stejně tak žádné známky přítomnosti cikánů s krumpáčem. Pardon, chtěl jsem říct Italů s krumpáčem. K posrání. Ale výhledy hezký, třeba na pár itošů na odpočívadle, vyměňující rezervu na starém křápu trojici jeptišek (pro neznalé: jeptiška je pejorativní název pro řádovou sestru. Význam si odvodí i průměrně zdatný šimpanz.)
Florencie byla natřískaná, ale ne nijak brutálně. Turistů pomálu, Ponte Vecchio je zážitek, katedrála taky. Na renesanční výlety jsme bohužel neměli čas, to chce separátní návštěvu bez motorek a vstupenky do muzeí.
Poslední zastávka dne byla Lucca, kde jsme spali v příjemném AirBnb. Celé město je obehnané renesančními hradbami a připomíná větší Vyšehrad. Kanály, skvělá katedrála s rozličným sloupovím, fantastická
pekárna s vlastní výrobou mouky (na kameni) a v
ýborná kavárna za hradebním okruhem, kombinovaná s knihovnou. Na můj dotaz, zda mají i anglickou literaturu, upadla servírka do anafylaktického šoku.
Day 5 - Cinque Terre - Monterosso - Genoa; 230 km
https://en.mapy.cz/s/kopejazode
Cinque Terre je něco jako italská Provence, pár malebných vesniček s barevnými domečky, shlížejícími na kouzelnou hladinu sytě modrého moře - a taky silnice, rozmrdané na kusy, které si taliáni nejsou schopni opravit ani na turisticky nejfrekventovanějších místech svý země. Ostuda. Zajížďka na Vernazzu byla chyba, než jsme se z hlavní dostali až dolů, uplynula půlhodina, protože na některých místech asfalt chyběl úplně a na jiných ho přebývalo dobrých 20 centimetrů do výšky. Jízda na koloběžce v minovém poli by byla příjemnější kratochvílí. Výhled z hlavní silnice ale dobrej, pokud nepočítám keře, dorůstající bez problémů do půlky pruhu. Proč to stříhat, je teprve červenec.
Jinou kapitolou bylo Monterosso, pro mě druhá návštěva tohoto kouzelného (a tentokrát turistů prostého místa). Koupání v přístavu, kde nebylo jediné jachty, příboj tentokrát umožňoval skoky ze šutrů do otevřeného moře pouze nerozhodným sebevrahům. Na vrcholku nad Monterossem stojí klášter se starým hřbitovem, nikdo tam prakticky nechodí, výhled ještě lepší a zaujmou černobílé, zhusta retušované fotografie uložených zemřelců a zemřelkyň. Ve skále nad betonovou pevností z WWII restaurace La Tortuga s michelinskou hvězdou a jako obvykle - skvělé kafe. Vůbec se mi nechtělo pryč...
...a chtělo by se mi ještě míň, kdybych tušil, že se povleču šedesátkou na ostře placené dálnici, stažené každej tunel (každých 500m) do jednoho pruhu. Až do Janova. Alespoň jsem si představoval, že na řídítkách mám tlačítko R jako raketomet a bolí mě palec z jeho nadměrného užívání.
Janov je kapitolou sám pro sebe - chtěl jsem tady zastavovat hlavně kvůli pirátské galeoně, postavené pro Polanského film Piráti, ale město se rychle vyfiltrovalo z mého wishlistu. Že to je zaplivaná díra, to by mě nepřekvapilo (skrz přístav se táhne dálnice na betonových pilířích, něco jako menší nuselák), ale ten provoz... tady už ani nebyly nakreslené pruhy na asfaltu, auta padni kam padni, 100 skútrů na každých světlech, totální Asie. Přežili jsme jen zázrakem.
Závěr dne byl zajímavý - spaní v AirBnb v soutěsce za Janovem - představoval jsem si pohodičku v přírodě a té se mi nakonec dostalo. Ale za jakou cenu - Roger nás vyzvedl na bráně, při pohledu na naše motorky jen nadzvedl obočí a pak se nám dostalo terénní vložky, na kterou nejsou naše silniční naháči stavěni. Já taky ne - vyšněrovanou silnicí (tradičně jen s občasným výskytem asfaltu) jsme na 2km vystoupali 200m, jel jsem jak posranej - kdyby mi motorka upadla v půlce, zastavila by se až dole pod strání v horské řece. Spaní ale skvělé, chlápek si zřejmě splnil sen - vedle krásného domu potok, uprostřed lesa, se zvířaty.
Bolívie jako prase.
Day 6 - Isola - Gorges du Cians - Entrevaux; 307 km
https://en.mapy.cz/s/pusotefule
Poslední Itálie na dlouhou dobu a konečně nějaké ty hory. Dechberoucí stoupání do Isoly a stejně tak dechberoucí klesání na francouzské straně - tohle byla asi nejutaženější šněrovačka, co jsem kdy jel. Chce to mít koule v hrsti s nějakej rozum, příjemný to nebylo. Výhled ale za všechny prachy. Ovzduší se nahoře dost mění, člověk pozná, že už vystoupal téměř na vrchol - řídký vzduch a ozon jsou toho neklamnou známkou. Cesta vede kolem středověkých horských vesnic, které snad museli vybudovat kamzíci (třeba Roubion).
Hřebem dne je ale Gorges du Cians - rokle plná červených skal, jak z Vinnettoua. Kdo tam nebyl, ať si tam kurva zajede, bude čumět. Z fotek to vyzní jen napůl.
Spaní selektivně v kempu kousek za Entrevaux, nejhezčí vesnici, co jsem asi kdy měl tu čest vidět. Ale to až v dalším díle.
