2022 - Pyreneje

Tento deník je psán obzvláště pro jednu osobu s krásnou duší od kola a obrovským srncem, která teď se mnou sice nemůže být, ale je za to ráda :-)

Den 1 / 965 km / Praha - Dijon

Budík 3:30, odjezd 5:00 po dojemném loučení na opuštěné, potemnělé ulici. Připadal jsem si, že odjíždím posledním vlakem na východní frontu (toho času opět aktivní). Celý den se dá shrnout do čtyř fází.

Fáze první - zima jak z ruského (mobilního) krematoria. 8 nad nulou celé dopoledne, při prvním tankování jsem měl na prstech zimní varhánky a vyhřívané hefty + blastry už nestíhaly (ale díkybohu za ně). Byl jsem šokován německou dálniční benzínkovou mafií, jejíž výpalné za litr benzínu dosahovalo 2.39 až 2.49 EUR. Zbořily se mi totiž iluze, doposud jsem si myslel, že ta česká je absolutně nejbezskrupulóznější. Otroci za kasami se na mě usmívali, krádež proběhla správným směrem (Když prodejce okrade vás, je to v pořádku. Když vy vykradete obchod prodejce, přijede policie.)

Fáze druhá - oteplení, Alsasko a Koenigsbourg. Hrad je impressive enough, bohužel byl vypálen Švédy za třicetileté války (jako prakticky všechno v Evropě) a zrekonstruován až sto let zpátky. Alsaské vesničky, kostelíky a vinice stojí za to vidět a vypít (pochází odsud např. Cremant d'Alsace - jak říká můj známý znalec, šumivé víno stejně dobré a třikrát levnější než to ze Champagne).

Fáze třetí - francouzské okreskové porno. Vřele doporučuji projet si to, jako já, v nějaké hezké pondělní odpoledne. Doprava veskrze žádná, silnice jako žehlící prkno, můžete jet kolik chcete, kolínka u země. Pokud vám nevadí velice občasné radary (otestoval jsem je pro vás, dám vědět, když mi přijdou nějaké vtipné papírky). Dobře jsem si radary prohlížel, ale přišlo mi, že všechny fotí jen zepředu (i dle googlu) - ale můžu se plést.

Posloužil jsem doslovným překladem z francouzštiny

Fáze čtvrtá - Dijon. Městečko plné fantastických hrázděných budov, s krajně zajímavou chrličovou katedrálou (a netypickou věží), kde hořčice teče z kohoutků místo vody.

Devět z deseti obezitologů doporučuje zdržet se přejídání hořčicí a profackovat rodiče...

...i děti. Akorát mám dojem, že jde o dva geneticky nespřízněné exempláře pokažených lidí.

Zítra se mrknu do tržnice Les Halles (postavené ve stylu Eiffelovy věže) a zkusím sehnat nějaký Creme de Cassis, jednu z dijonských specialitek. Hořčici už mám, byl jsem pro ni v degustačním obchodě, který vypadal jako sál pro expozici investičního zlata. Good night.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Day 2 / 493 km / Dijon - Autun - Bourges - Chateau de Val

V Les Halles (doslova "haly", tak se ve středověku a potažmo i teď nazývá každý francouzský zastřešený trh) bylo plno charcuterie (lahůdkářství - masny), boulangerie (pekáren), fromagerie (sýráren) a dalších druhů stánků. Uprostřed dělají dobré kafe za nekřesťanskou cenu.

Autun (Augustodunum) - založeno prvním římským císařem Augustem (hence the name) jako náhrada za nedaleké významné keltské oppidum Bibracte (které je dost známé například hostováním spojeneckých sil Vercingetorixe před jeho neúspěšnou rebelií proti Římu a potažmo Juliu Caesarovi). V Augustodunu zbývají římské hradby, stadium s divadlem, brány a zbytky chrámu. Katedrála už pochází samozřejmě z vrcholné gotiky. Cafe Au' Pit mezi katedrálou a náměstím docela ujde, i interiérem.

Bourges (Avaricum) - původně vypáleno Římem a zrekonstruováno v signifikantní městečko - zbytky opevnění, nyní zakomponované do moderních budov, jsou stále k vidění. Hned u nich lze nalézt extrémně sympatickou a opuštěnou čajovnu Cake Thé, umístěnou ve středověkém sálu s křížovou klenbou. Absolutním highlightem města je však gotická überkatedrála, na kterou by se dalo dívat hodiny a hodiny. Těžko hledat slova, která by tu čistou, monumentální nádheru dokázala popsat. Trocha trivie - v původní katedrále (taktéž gotické) se nechala korunovat Eleanora Akvitánská francouzskou královnou. Pokud jste o této šlechtičně neslyšeli, jděte si ji dohledat. "Díky" ní si o pár generací později angličané vzpomněli na svůj nárok na francouzský trůn, začala stoletá válka a Francie téměř zanikla (nebýt jiné holky, která se objevila ve správnou dobu na správném místě).

Následovalo další okreskové francouzské porno se silnicemi rovnými jako pravítko a téměř bez dopravy. Ukáznění přišlo s doporučením dvou policistů - motorkářů dodržovat rychlost - k tomu jsem dostal přátelský rozhovor, radu, o kolik se dá překročit, aniž bych přišel o papíry a návrh, ať se zajedu podívat do Barcelony na Moto GP, které je tam za dva týdny. A to vše za pouhých 90 Euro :-) Rozhodně jsem oceňoval jejich vřelou profesionalitu, jakákoli ironie stranou.

Náhodný kostel se zřícenou střechou...

...kterou někdo opravil dřevěnými trámy a nechal prorůst. Fantazie.

Francouzské mouchy pobity do poslední.

Chateau de Val až zítra!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Day 3 / 331 km / de Val - Collonges-la-Rouge - Rocamadour - Albi

Den začal deštěm a pokračoval nefunkční 12V zásuvkou, jejím čištěním od tuny oxidace (vzniklé pouze přes noc), sháněním velké 5A pojistky, kterou Honzík v Motoobchodu zrovna jako na potvoru neměl a ustřižením původního kabelu od Alzy, který ten zkrat také nerozdýchal. Než příště něco někam nacpu, podívám se tam třikrát zubařským zrcátkem. Platí pro všechny otvory, do kterých vniká mokro. S touto srandou jsem vesele strávil 2 hodiny, balením další hoďku, takže od chateau de Val, kam jsem měl původně v plánu jít brzy ráno pěšky, jsem odjížděl na motorce až v půl 12. Vlivem toho jsem po zralé úvaze obětoval jedu z částí svého tripu, protože bych do Albi dorazil asi tak v půl druhé ráno o příštím slunovratu. Nicméně něco málo jsem přece jen viděl:

Chateau de Val - romanticky vypadající hrádek u jezera, který jako by vypadl z nějaké knihy Agathy Christie nebo pana Vernea.

Collonges-la-Rogue - až k uzoufání malebná vesnička, postavená z červeného pískovce, který se v oblasti těžil. Člověk nestačí fotit.

Rocamadour - kdysi poutní (nyní turistické) místo s hradem, kostelem, fragmentem Durandalu (ha-ha) a dalšími pamětihodnostmi, z nichž tou největší je bezpochyby umístění. Místo je jedním z těch, kde jen zastavíte a už platíte - zastavit se nedá absolutně nikde kromě placených parkovišť. Na tom hlavním je minimální možnou jednotkou času den, takže 6 Eur odteče tak jako tak. Tedy odteklo by, kdyby jim fungoval platební systém, takhle jsem elegantně projel závorou s někým jiným.

Mrkl jsem se alespoň na horu k paláci, do jehož malé části mají platící zákazníci přístup. Ochoz nabízel dechberoucí výhled jak na krajinu, tak na dvě lelkující dámičky na balkóně (zřejmě jim to tam patřilo, nebo co).

Výhled z Rocamadour

Kus ochozu. To dole je střecha níže položené budovy.

Výhled na Rocamadour

Ostříhané ovce na prosluněné obědní zastávce v kličkách za Rocamadourem

Day 4 / 177km / Albi - Carcassonne - camp La Pibola

Dnes to vezmeme trochu jinak - příběhem. Okcitánie na přelomu 12. a 13. století zažívala římskokatolickou renesanci křížovou výpravou proti Katarům - formě křesťanství, které se Vatikánu nehodilo do krámu. Katarská víra v Okcitánii hrála prim - vyznávali ji kmáni i páni, a to až nahoru k pánům z Toulouse, což byla francouzským králem jmenovaná a notně nezávislá hrabata, bohatstvím si s korunou v ničím nezadávající. Křížová výprava se asi hodila nejen papeži, ale i francouzskému králi - trochu ten jih zpráskat, připomenout kdo je hlava pomazaná a jedním vrzem (na hranici) i konvertovat populaci k římskokatolickému stolci. Tedy populaci, která zbyde.

Vše začalo jednoho krásného dne dobytím Beziers (fotky z města lze najít v jiném cestopise zde na blogu, rozhodně doporučuji návštěvu), které vykvetlo ve vyvraždění všech asi 6.000 obyvatel + 13.000 uprchlíků z okolní krajiny. Velitel výpravy se k tomu na otázku, jak že mají vojáci při mordování rozpoznat katary od katolíků vyjádřil (dle historky) flagrantně: "Caedite eos. Novit enim Dominus qui sunt eius." - "Zabijte je všechny. Bůh si své pozná."

Carcassonne, ačkoli hrdinně bráněný, nevhtěl dopadnout stejně, a tak se po nedlouhém obléhání vzdal.

Světově nejdochovalejší středověké město disponuje dvěma okruhy hradeb (z části ještě římských), pevností, katedrálou, příkopem, zvedacími mosty, historickými obytnými budovami, a asi stovkou průměrných restaurací, bufetů, kaváren, prodejců cetek a další nezbytnou mašinérií na ždímání peněz z turistů. Ale stejně to bere dech. A nedá se to vyfotit celé.

Křížová výprava trvala s přestávkami 20 let a slavila úspěch - kataři byli notně potlačeni (vygenocidováno válkou i inkvizicí něco mezi 200.000 - 1.000.000 obyvatel), dosazen biskup, pročištěn klér i panstvo. Poražen a zabit byl i Aragonský král a hrabě z Barcelony Peter I. ve velice pozoruhodné bitvě u Muretu (španělé považovali okcitánii za svou sféru vlivu... křižáci však měli tu kliku, že na jejich straně stál Simon de Montfort).

Albi (odtud další název katarů - albigenští) posléze po skončení křížové výpravy obdrželo novou katedrálu, a musím říct, že v každé její cihle je obsažena naprosto jasná zpráva obyvatelstvu: "Vyhráli jsme. Dejte si na nás bacha, držte hubu, a modlete se, jak jsme vám řekli, jinak skončíte blbě. S nikým se nesereme."

Přijď se pomodlit a před vstupem zanech veškerých nadějí.

Tohle změkčení albigenské pevnostní katedrály přibylo až později.

Dechberoucí kamenická práce

Flamboyantní interiér kontrastuje s vnějškem, ale celé to dává obrovský smysl. Varhany jsem nikde nevidel větší, zabírají jednu celou stěnu katedrály.

Až po střechu je to 35m, totéž, co měřily hradby antického Niniveh a dalších assyrských měst.. nejvyšší bod stavby se pak tyčí ve výšce 78m

Katedrála se stavěla neskutečných 200 let - to jsou dobré tři generace biskupů a panovníků. Kdo dnes dokáže plánovat tak dopředu? Smířit se s tím, že projekt bude dokončen tak za života vnuků? Co si asi říkali dělníci?... Celej život jsem stavěl katedrálu, jako můj fotr a jeho fotr před ním..

Celá sranda s Katary skončila až ve druhé polovině 13. století koncovkou na Montséguru (taktéž popsáno v jiném cestopise). Dost škoda, ačkoli tu zkázu na sebe kataři přinesli sami (celé to začalo vraždou papežského legáta a pak už to běželo samospádem), jejich víra měla co nabídnout. Stručná religiózní vsuvka:

Kataři neměli centrální řízení, udržovali plochou strukturu a papeže neuznávali. Zakládali si na slušném chování, odříkání, chudobě kněžích (perfeits) - což jim dávalo smysl hlavně při pohledu na často přepychový, nezřízený život katolického kléru. Chtěli návrat k podstatě křesťanství a odklon od majetku... Věřili, že existují dva bohové (tedy ne jen jeden, jako katolíci) - jeden hodný (novozákonní bůh) a, teď se podržte, jeden zlý - bůh starozákonní, respektive Satan (sic!), který stvořil svět (sic!!). Cílem toho všeho panožení je dostat se po smrti do království nebeského k tomu hodnějšímu ze dvou božstev... Když křižáci dobývali Beziers, vyzvali katolíky, aby opustili město... ti hojně odmítli a bojovali po boku katarských obránců.

V rámci pokusu o konverzi katarů před konečným řešením se zapojil i Dominik z Osmy, pozdější Svatý Dominik. Vedly se teologické debaty v mnoha okcitánských městech a Dominik byl schopen konvertovat pouze hrstku. Pochopil, že konverze je možná pouze pod vedením katolických kněží, kteří projevovali skutečnou svatost, pokoru a odříkání, a těmi už katolická církev jaksi nedisponovala... Toto jeho přesvědčení později vedlo ke vzniku řádu Domini Canes, tedy dominikánů...

Day 5 / 303 km / La Pibola - Queribus - Fort Salses - Cap de Creus

Takhle si krajina s oblohou podávají ruce v jižní Francii, dobrý den.

Při projížďce vesnicí Maury, nad kterou se tyčí Quéribus, jsem zaznamenal magický nápis Domaine Serrelongue! Okamžitě jsem začal zjišťovat, kde, co a jak, a zanedlouho jsem si už povídal při úplně náhodném setkání se sklepmistrem. Bohužel neměli k dispozici ani jednu lahev Carrigna nebo Saveur de Vigne. Saveur je zmíněný tady na blogu ve vínech, protože se bezesporu jedná o jedno z nejlepších francouzských vín, jaké jsem kdy chutnal, a do Čech se prakticky nedováží... Když jsem viděl ty viničné řady, pěstované prakticky jen na červeném kamení, hned jsem se ponořil do vzpomínek na chuť ročníku 2011...

V tomhle prostředí roste Saveur de Vigne...

Tohle už jsou jiné vinice o kus dál, ale i tak prosily o fotku...

Quéribus - po pádu Montséguru, o kterém jsme se zmiňovali minulý den, se poslední hrstka katarů uchýlila do hradu Quéribus. Jednalo se o jeden z pěti "synů Carcassonu", zbudovaných k obraně před Španěly. Situovaný je stejně jako Montségur - orlí hnízdo, balancující na špičce jehly vysoko nad jakýmkoli příčetným dobyvatelem. Montségur ale také padl, že ano... Na konci 15. století byla vyslána francouzská armáda, aby skoncovala i s posledními katary v Quéribusu, ti ale zmizeli mimo okcitánii, do zemí stále spřízněných - pravděpodobně přes hranice do Aragonu.

Dnes poskytuje Quéribus tři zážitky - volně průchozí ruiny (vstupné 7.5 Eur), geniální výhled všemi směry a vichr, o jakém jsem si myslel, že větší nezažiju. To jsem ještě nevědl, jak to bude vypadat na cap de Creus...

Ve dveřích strážní věže mě vítr udržel nakloněného nad stupni. Ještě trochu a mohl jsem si dát freefall. Horší jsem zažil jen na Sněžce s kočičkou Leninkou Bílečkovou a nedočkavým skořicovníkem.

Fort de Salses je architektonicky zajímavý přechod mezi středověkým hradem a moderní pevností typu Vyšehradu. Změnu samozřejmě zapříčinil příchod a aktivní používání střelného prachu. Hrady byly proti dělům užitečné jako děravý kondom. Na prohlídku už jsem neměl čas, ale i z venku to vypadalo dobře. Pevnost postavili Španělé a o sto něco let později op ni přišli, i spolu s územím, na kterém stojí. Ročně navštíví pevnost cca 100.000 turistů, takže jde o dost populární místo.

Cap de Creus - kus šutru, vybíhajícího do středozemního moře. Vítr zesílil na úroveň tornáda, stojící motorka se třásla jako drahý pes, při jízdě mi to doslova rvalo řídítka z rukou a tahalo mimo pruh. Jízda díky tomu nebyla ani trochu nudná, ale náhodou jsem jí přežil.

Od kempu L'Estartit v no name vesnici na Costa Brava jsem čekal spaní na posprejovaném betonu a záchody jako z Desperada. Pletl jsem se. Kemp vlastní belgické duo otec-syn už od sedmdesátých let, takže jsem si pokecal anglicky, skočil do bazénu a teď sedím na baru a píšu tenhle článek. U toho mě ruší nachcaný barman, který mi vypráví příhody své bývalé holky, která je shodou okolností češka. Jediné, co mě poučilo, bylo španělské cappucino. Jak lakonicky poznamenal kuchař na mé šokované zasmání lámanou, ale výstižnou angličtinou: "Spanish cappucino. No Italy." "Španělský cappucino vypadá takhle, vole. Tady nejsi v Itálii." Mentální pozmánka - nedávat si ve španělsku cappucina. A radši ani nic dalšího. Experience z Barcelony se začínají opakovat...

Day 6 / 233 km / L'Escala - Girona - El Pont

Pals - první ze série horských středověkých vesniček, 11-13 století.

Pertallada - druhá podobná. akorát s clocktower, kde jsem i byl.

Z Girony jsem zbaběle utekl - město neoplývá žádnou velkou nádherou a navíc jsem ho trefil při nějakém svátku Temps de Flors. Zřejmě po uličkách, náměatích a kostelech Španělé rozvěsí kytky a pak se na to chodí koukat. Lidí tam bylo tolik, že obsluha v cafe Federal mě 10 min ostentativně ignorovala, ačkoli jsem se jí díval přímo do očí. Na mou otázku, zda si mám objednat uvnitř, jsem byl usazen zpět ke stolu, tak jsem odešel. Nemrzelo mě to.

Zpět k horským středověkým vesničkám. Středověký most v Besalú se středovou věží a příjemnou atmosférou.

Zcela uprostřed ničeho, další středověký most, zřejmě odněkud z 11.-13 století. A to koupání! Kdybych tu byl s Lenkou, okamžitě by mě přesvědčila, že se jdeme vykoupat.

Projít se po tomhle byla pecka. Ještě lepší by bylo skočit :-)

Castellfollit de la Roca - prostě vesnice na skále.

Cobbled streets

Benediktinský klášter s kostelem Sant Joan les Fonts, 11. století.

Rupit - pro změnu středověká vesnice, tentokrát příliš turistická. Nicméně parkování zdarma do 45 min a slušní lidé okolo. Tipuji, že okolo budou hezké traily, ale na to jsem neměl čas ani boty.

Největší croissant, co jsem kdy viděl. Ale nedal jsem si ho. Nebudu jíst, dokud nepřekročím hranici zpátky do Francie, po těch cappuccinech tady už ničemu nevěřím.

Visací most!

Největší pecka přišla na závěr - Sau Dam. V přehradě je i zatopená vesnice, když klesne voda, je prý vidět kostelní věž (sorry jako, neviděl jsem ji). Ješt k přehradě vede 15 km vraceček v soutěskách s rakouským asfaltem, takže jsem si to náležitě užil.

Jump!

A teď už jdu spát, což vnímám jako deeskalační akci, abych nemusel zabít ani jednoho z pěti katalánských cikánů, kteří tady v kempu popíjí, řvou a popojíždí vytuněnými auty s turbem, na které si dozajista vydělali tvrdou řeholí při bezesných nocích prodejem heroinu a pastvou svých mladších sourozenkyň (jejich řeč je snadno rpozpoznatelná - není to španělština). Protože, jak řekl klasik: "There is a lot of holes in the desert. There is a lot of problems in those holes. But you can't just arrive with a body and start digging. It takes a long time and somebody can bump into you. Suddenly, you dig two holes and you can spend a whole night like that." Kdo pozná, z jakého je to filmu bez googlení, má u mě bludišťáka.

Day 7 / 216 km / El Pont - Vic - Ripoll - Andorra

Dnes obrazově:

Římský chrám ve Vic

Ripoll a jeho monastery

Klášterní atrium

Dvě zbývající poloviny kostela

Jeden z nejlepších lidí na světě

Tahle fotka je hlavně pro Lenku

Duha v Andoře. Jsem rád, že spíme dole v kempu, kde je o 0,01 stupně tepleji.

Day 8 / 355 km / Andorra - Zaragoza

Castillo de Alquézar

Masivní pohraniční pevnost s maurskými architektonickými prvky.

Údolí za pevností

Zaragoza

Ubytování v Airbnb u Jessicy Love (nick z Airbnb), která nás nechala čekat 20 min před domem. Všude po bytě rozvěšená pseudopsychologická moudra, jedno dítě a pod očima kruhy jako z tělocvičny. Město samotné bylo plné dlouhých nohou a několika zapamatováníhodných památek.

Fazer FZ1N... kdo by to byl řekl

Extrémně atypická katedrála se čtyřmi věžemi v rozích

Uvnitř probíhaly dvě mše a nesmělo se tam fotit

Nohy

Extrémně zvědavý kocour Jessicy Love. Kočky nemám rád, ale tahle byla v pohodě. Vyhodil jsem ji dveřmi, přišla oknem.

Jedno z mouder Jessicy Love, ale vsí nad hajzlem, takže vše v pořádku

Aljaferia, zrekonstruovaný hrad. Zvenku nic moc, zevnitř ještě horší.

Day 9 / 241 km / Zaragoza - Loarre - Lumbier

Castillo de Loarre

Za mě nejlepší španělský hrad, který jsme zažili. Vstup šel i bez lístku, ale koupili jsme si ho (nikdo je nekontroloval), hrad se dal projít samostatně, nikdo v něm nebyl a v hezkém café u vstupu servírkovaly dvě roztomilé petite kočky. I cesta k hradu byla obklopena asi nejkrásnější krajinou, zejména stojí za zmínku polnosti kolem rezervoáru Embalse de la Sotonera.

Toaleta i po těch letech stále funguje na jedničku. Nahoře se sere a těm dole to padá na hlavu.

Kaple, kde jsem zažil Massimův pěvecký výstup. Zaznamenán je nesmazatelně pouze v mé paměti.

Když přijdete do kostela, je tam krabička s otvorem na minci. Obdarujte církev, je chudá...

Protože si za vaše penízky staví například takováto výcviková centra pro jezuity. A to včetně hradu...

...který jsme neopoměli znesvětit.

Day 10 / 232 km / Lumbier - Bayonne - Mimizan

Atlantik

Katedrála v Bayonne

Vymalovaná část má svůj půvab. Jednu svíčku jsem si půjčil pro náš romantický večer...

Prodejna LPček, kombinovaná s kavárnou...

...ve které měli Couvreura! Šok!

Day 11 / 230 km / Mimizan - Bordeaux - Atlantik

Nalezená žába (v mém vaku na motorku). Olízl jsem ji, ale nic se mi nestalo.

Dune du Pilat. Navátá duna, pouze na pár kilometrech u pobřeží.

Nohy. Nezládal jsem to fotit. Bordeaux je zřejmě univerzitní město, a vy víte, co to znamená...

Vyfotil jsem si katedrálu...

...dal si kafe...

...a raději urychleně odešel, abych se na ty tlupy rozesmátých, mladých, lascívních holek nemusel koukat. Pro mě i pro ně to bylo nejbezpečnější řešení. Damn.

Day 4 / 277 km / Bordeaux - La Rochelle

Po dvou dnech kreativního psaní v kempu s proměnlivou wifi i počasím, kdy se nestalo nic zásadního, kromě ztráty dvou baget na silnici z vršku topcasu a následného návratu pro ně, jsem přejel do La Rochelle. Během přejezdu jsem ztratil i v síťované kapse sušící se trenýrky, tričko a ponožky, takže už tam rozhodně nic dávat nebudu (maximálně peněženku nebo pas). La Rochelle dosáhlo maximálního věhlasu někdy během křižáckých výprav, kdy v něm templáři vybudovali jednu ze svých základen a jeden z největších přístavů, odkud se také vyráželo do Levanty. Z toho období zbylo docela unikátní přístavní opevnění. Poslední zajímavostí byl určitě nejdražší kemp, ve kterém jsem kdy přebýval - 26 Euro na noc + 4 Eura za wifi na den! Hned jsem si vzpomněl na slavou scénu z Diktátora :-) Co jsem se doslechl, někteří provideři rádi kempu poskytnou připojení k internetu za 50.000 Euro ročně, což se asi nějak zaplatit musí. Ale stejně je to krádež.

Beach

Bitch

Hrobka prvního biskupa Saintes, Eutropa. 3. století AD...

..nalézající se pod stejnojmenným kostelem.

První z přístavních věží La Rochelle

Ya know what I mean

Jinak u La Rochelle se nachází v ČR svého času velice populární pevnost Boyard, kterou žabožrouti dostavěli jako obranu Rochefortu proti Britům zrovna ve chvíli, kdy ji přestali potřebovat. Chvíli se pak používala jako vězení.

Day 15 / 277 km / La Rochelle - Poitiers - Loches

Parthenay je jedna z francouzských středověkých vesniček, tyjících kdysi z poutnické trasy do Santiago de Compostela. Z pevnosti už moc nezbývá, ale městečko samo je středověké až až. Brána u mostu nad řekou s lekníny jako by vypadla z Monetova obrazu.

Potiers - zase kousek historie, sivuplé. Tohle ve středověku významné město si zaslouží pozornost hlavně ze tří důvodů:

1/ Už jsme se zmiňovali o Eleanoře Akvitánské. Jako vévodkyně Akvitánská a hraběnka z Poitou měla v Poitiers svůj dvůr. Započala stavbu nové gotické katedrály a určitě osobně navštěvovala tu starou. Její hrobka se nalézá nedaleko v klášteru Fontevrault, tam však má stopa tentokrát nevede.

Katedrála stará... (všimněte si střech)

Katedrála nová (jinak, než rybím okem je to nevyfotitelné)

Vévodský akvitánský palác, svého času sídlo Eleanory Akvitánské

Kavárna s knihovnou, lovely

2/ Karel Martel (dědeček Charlemagna) u Poitiers Léta Páně 732 na hlavu porazil umayyádské vojsko v čele s emírem Abd-ar-Rahmanem, který v bitvě padl. Ukončil tím maurské dobývání Evropy (poté, co úspěšně dobyli iberijský poloostrov). Mauři pak okupovali državy v al-Andalu až do reconquisty o mnoho let později. Nebýt jeho vítězství, zřejmě bych se projížděl místo po západní Francii po západním chalífátu. Díky, Karle. Maurové tehdy těžce zkoušeli rozdrobená evropská vévodství a k doložení závažnosti jejich hrozby nutno dodat, že dokázali vyplundrovat i Autun! (městečko z prvních dnů výletu, téměř na francouzsko-švýcarských hranicích).

Bitva samotná je zajímavá i z taktického hlediska, protože Karel Martel se na střet s maury připravoval 10 let - cvičil pěchotu, účastnil se bitev a když stanul na poli někde mezi Poitiers a Tours, jádro jeho armády tvořili zocelení veteráni. Sedm dní zaujímal formaci v lese na kopci a čekal na maurský útok, což mu nakonec vyneslo vítězství. Maurové toužili vyplenit Tours a emírovi po sedmi dnech došla trpělivost. Velkou část jeho armády tvořilo jezdectvo, které muselo útočit do zalesněného kopce proti neznámému počtu nepřátel, protože mauři se neobtěžovali s průzkumem...

Zpodobnění Karla Martela, i s jeho sekerou...

3/ Během stoleté války mezi Anglií a Francií u Poitiers roku 1356 Francouzi utrpěli devastující porážku, při které byl zajat i samotný král Jean le Bon. Francouzi pronásledovali kavalkádu 12.000 Angličanů a Gaskoňců, kteří se snažili překročit Loiru dřív, než je francouzské vojsko dožene. Jeikož s sebou však táhli nekonečný trén s lupem, nepodařilo se jim to a obě vojska naproti sobě stanula u Poitiers. Černému Princi, následníkovi anglického trůnu (a tedy i synovi anglického krále Edwarda III.) se do bitvy moc nechtělo, Francouzi měli převahu víc než 2:1 - nabídl jim vydání trénu, sedmileté příměří a prý i Calais... K dohodě nedošlo, Angličani se opevnili za kůly, proslulí longbowmen nachystali luky a rytíři sesedli z koní, aby bojovali vedle neurozených vojáků, což vyžadovalo na tehdejší dobu obrovský respekt k velení a neslýchanou disciplínu... kterou Frantíci zrovna neoplývali. Po tradičním francouzském způsobu se žabožrouti rozdělili do čtyř battaile po 10.000 vojáků, přičemž tomu nikdo moc nevelel. Srotili se tak nějak podle urozenosti, přičemž ti nejurozenější (vévodové, hrabata) byli samozřejmě v první linii. Fakt nechápu, proč se nepoučili už z Kresčaku...

Francouzi sice disponovali skvělými najatými kušičníky, ale prakticky jim nedali šanci se efektivně zapojit do bitvy. Jedna battaile za druhou se vrhala do chokepointu mezi kůly, přičemž pouze ta první osedlala destriers, válečné koně, z nichž každý by dnes byl cennější než vintage Ferrari... vznešení páni útočili do kopce s hlavami skloněnými, protože Angličani byli schopni na vzdálenost pár desítek stop trefovat hledí v přilbách. Většina šípů šla stejně do koní a po pádu na zem došlo k prudkému boji zblízka. První battaile nebyla schopna prorazit, druhá (už pěší) také ne, ačkoli slavila větší úspěch a anglické řady téměř rozrazila (Černý Princ musel povolat do bitvy zálohy). U třetí battaile došlo k nějakému zlomovému zmatku, protože se do boje nezapojila skoro vůbec a prakticky odešla z bojiště. Doteď se vedou spory, proč, její velitel vévoda Orleánský zřejmě nějak nabyl toho názoru, že má následovat battaile druhou. Tím Francouzům zbylo posledních 10.000 mužů čtvrté battaile, které vedl do útoku sám král, Jean le Bon, obklopený svou osobní gardou, rytíři Řádu Hvězdy (Ordre de l'Étoile). Řád nechal založit on sám pár let před bitvou a jeho hlavním mottem bylo nikdy neustupovat z bitvy. U Poitiers to stálo život prakticky všechny jeho členy a jejich krále zajetí... Jean le Bon se před bitvou nechal odít do stejné zbroje se sedmnácti dalšími rytíři, protože tušil, že Angličani udělají všechno proto, aby ho zajali. Nechal rozvinout Oriflamme, červenou válečnou standartu, která vždy znamenala, že zajatci se brát nebudou (a to ani urození, což bylo zvykem). Jejím nositelem byl tehdy Geoffroi de Charny, nejslavnější soudobý rytíř, proslulý i v Anglii, mistr šermíř, muž obrovské odvahy a cti... nést Oriflamme však znamenalo, kromě nejvyššího možného ocenění i být středem veškerého náporu.

Čtvrtou battaile potkal stejný osud jako ty předchozí a král sám padl do zajetí zroveň s jedním ze svých čtyř synů. Na anglické straně už i lučištníci bojovali na nože, protože jim došly šípy. Francii to stálo problémy s následnictvím, rebelie a zvýšené daně, protože výkupné za krále bylo určeno na masivní 3 miliony zlatých écu, což se rovnalo asi 2-3 letému příjmu francouzské koruny. Po jistých peripetiích se Jean le Bon z vlastní vůle vrátil do anglického zajetí (propustili ho, aby mohl vybrat peníze), kde roku 1364 zemřel. Jeho syn, Karel V., se snažil i kouzlit, aby království udržel pohromadě a de facto se mu na Angličanech podařilo dobýt snad všechna nedávno ztracená území... jeho vlastní syn Karel VI. však zkázu dokonal u Agincourtu... to už je ale jiný příběh.

Tohle je francouzské pivo s koňakem.

Den 16 / 377 km / Loches - Orleans - Chartres - Alencon

Loches - královský hrad za stoleté války (o které se tady celou dobu bavíme), který si mezi sebou přehazovali hlavně Filip Sličný a Richard Lví Srdce, přičemž podle možností a potřeb vždy jeden nebo druhý přistavěli nějakou podstatnou část. Musím se přiznat, že jsem byl absolutně nadšen. Později hrad sloužil jako vězení pro politické špičky (hrabata a biskupy).

Donjon má 37 metrů. To je jen o dva metry méně, než měřívaly už hradby assyrských měst...

Rytiny v šermířském sále

Kobky pod hradem, odkud se těžil všechen ten měkký vápenec

Donjon, nejstarší část hradu, se zdmi tak tlustými, že se do nich schovaly celé chodby..

Orleans - jedno z posledních měst, které na konci stoleté války zůstaly dauphinu Karlovi. Angličané po katastrofání bitvě u Agincourtu (pro Francouze) ovládali prakticky všechny severní državy, to znamená i města, jako je Paříž nebo Remeš, kde bývali francouzští monarchové tradičně korunováni. Bylo to právě během obléhání Orleans roku 1429, kdy sem se svolením církve i dauphina dorazila tahle holka a karty se konečně obrátily. Nebýt jí, Orleans by pravděpodobně padlo a s ním i celý zbytek Francie. Cesty Boží jsou občas skutečně nevyzpytatelné...