La vita é dolce. Je však tím dál méně dolče, čím více trávím čas na cestách bez mé ženy, takže se mi tentokrát z Prahy moc odjíždět nechtělo. Záhy jsem si však vzpomněl, že jsem celý výlet naplánoval jako výmluvu, abych se nemusel účastnit moc fajn rodinné dovolené s Lenčinými rodiči, jejím bratrem, jeho synem, s její sestrou, jejím přítelem, jejich (všech) psem, ovcí, surikatou, opicí a všmi (těch zvířat, samozřejmě). Další alternativou bylo vypíchnout si nohy, provést vasektomii kartáčkem na zuby, určeným k čištění odpadů v ubytovně ruskojazyčných lopat, případně se urychleně hospitalizovat jakýmkoli dostupným způsobem. Takže deset dní v Itálii na motorce s Aperolem Spryč a pokukováním po opálených nohou italských gattini jsem prakticky už od první křižovatky za barákem snášel statečně.
A to navzdory přátelským dvěma eurům za litr ruského benzínu, vyžadovaným na deutschebahne německými židolichváři po vzájemné (nekartelové) dohodě o snížení cen. Jak řekl klasik, nahoru to jde vždycky, dolů jen o krůček. A lidi si zvyknou na všechno.
Day 1 (820 km)
První den se hned zčerstva neobešel bez adrenalinové zábavy, protože večer před odjezdem jsem zjistil, že technická mi vypršela zrovna ve chvíli, když jsem za tmy mžoural na SPZtku (a to nekecám). V pátek ráno se mi však na Mýtu podařilo vetřít se na STK a nebezpečí poněkud punkové výpravy do zahraničí bylo zažehnáno. Jinak den proběhl prakticky celý na dálnici, případně na rakouských a švýcarských okreskách. K těm bych se ještě rád vyjádřil. Zopakoval jsem totiž chybu minulých výprav a přejel přes Saint Moritz a Silvaplanu, milionářská toť letoviska švýcarských Alp. Než jsem to i na motorce procukal přes devět jednosměrných uzavírek se semafory, obrostl jsem ploníkem obecným. Majitelé všech těch Porsche, Maserati, jedenáctkových vytuněných BMW a dalších erektilních dopravních prostředků se zřetelně bavili se mnou.
AirBnb v Albese kousek od Lago Como do puntíku naplnilo svůj popis: Cozy single room in period property. Až po příjezdu jsem pochopil, že slovo period mělo zřejmě něco společného s ženským cyklem, protože chování majitelky tomu zprvu odpovídalo. Teď jsem si trochu zapřeháněl, zase tolik mě to tam nesralo - majitelka byla sice poněkud extravagantní a její byt byl beze zbytku naplněn artovými serepetičkami, pohrdavým kocourem a až příliš přátelským psíkem, ale pokoj byl úplně v pohodě a paní neměla nic proti tomu, že se jí courám po bytě i v době její nepřítomnosti. Tomu se říká důvěra v lidstvo. A některé kousky v jejím bytě opravdu stály za to. Paní majitelka navíc vystudovala historical fashion v Londýně a živí se šitím viktoriánských šatů, což je byznys, který v Itálii zřejmě dost frčí. Navrch o tom vydala čtyři knihy a vede online kurzy. Respekt.
Její byt byl situován ve fantastické budově ze 17. století s barokními sloupy na nádvoří, s úzkým schodištěm, masivními zdmi a dveřmi, které snad musely být ještě původní.
V domě se zřetelně nacházel i BDSM salon, poskytující péči specialistky na filtry tuhých odpadů nebo jejího jugoslávského přítele. Per il tuo gusto.
Day 2 a 3
Víkend patřil nejlepším tréninkům na světě - family protection v sobotu a zatýkání pachatelů ve vozidle v neděli. Všichni účastníci měli oči jako podšálky od cappuccina a já se uvnitř jen tiše pousmíval. V sobotu se při našich simulacích ještě někteří smáli, v neděli už si to netroufl nikdo. Velké díky za Idanovy zkušenosti a za tvrdou práci mých italských bratrů. Ukázka zde.
Celý výcvik probíhal v bývalém lomu, toho času tréninkovém centru Commandante Alfa. Commandante je lokální celebritou a zakladatelem italské GIS. Jeho ocenění na konci tréninku Idana očividně potěšilo a není se co divit, starý pán má rozsáhlé zkušenosti z ozbrojených střetů.
Day 4
Pondělní dopoledne jsem strávil diskuzí s Idanem, jemuž se nepodařilo připojit se k nám na zbytek dne. Oběd jsem si užil jednak kvůli jídlu samotnému - jen v Itálii si dovolí podat vám penne al pomodoro (i.e. těstoviny s rajčatovou omáčkou a ničím dalším, po kterých budete zvažovat druhou porci)... a jednak kvli přístupu číšníka. Idan si objednal cappuccino dvakrát a nedostal ho ani jednou - číšník byl nejen těžce profesionální, ale také extrémně vášnivý ohledně své práce. S gestikulací větrného mlýna Idanovi vysvětlil, že pít mléko po obědě je hodné psů a přinesl mu espresso. Halt tenhle číšník obsluhuje tak, jak Idan učí - dává lidem to, co potřebují, ne to, co chtějí :-)
Odpoledne jsme se Samem přeplavali na Isola Comacina. Vstup na ostrov se obvykle platí (haha)... z jakého důvodu, to netuším. Nachází se na něm restaurace, frekventovaná top světovými hvězdami formátu Toma Cruise a Brada Pitta, ale také Sant'Eufemia. Jedná se o klasickou sérii na sobě postavených chrámů, ze kterých už zbývají jen základy. První z nich, antický římský chrám pocházel z období 1. století AD. Dochovaly se i krásné mozaiky, které s rybou, starým křesťanským symbolem. Jak suše poznamenal můj britský společník, archeologové zde doložili dávnou přítomnost Anglů, protože "they found some chips next to the fish".
 |
| Římská svatyně |
 |
| 200m přímou plavbou, když se nenecháte zajet výletní lodí nebo paddleboardem |
Day 5 (240 km)
Absolutní highlight dne byla naše ranní výprava na Sacro Monte di Ossuccio. Ne snad, že by mě trojrozměrné výjevy z Ježíšova života extra zaujaly, ale dala se na ně vhodně uplatnit umělecká licence. Výjev číslo 4 - Ježíš alergik je přibit na kříž. Římští vojáci mu nosí svazky lučních květin. Na jeho hlavu je umístěna senná koruna.
To hlavní však přišlo o pár set metrů dál - skok do kaňonu Torrente Perlana vyžadoval celkem odvahu (od Sama, já skákal druhý, takže jsem už věděl, že fraktury holení jsou pouhou otázkou náhody, nikoli jistoty). Nejlépe celou věc znázorní následující video.
 |
| A hop... |
Odpoledne rozloučení s mým mírně autistickým kamarádem, jeho skvělou rodinkou a přejezd do Sabbio Chiese. Dopravní situace v severní Itálii je skutečně nezáviděníhodná - desetikilometrové kolony za všudypřítomnými kamiony jsou zcela běžné, silnice mají jen dva pruhy a tu tlustou bílou čáru mezi nimi je nutné brát jen jako obecné doporučení. Italové řídí buď jako Nino Farina nebo jako Matka Tereza. Ten první předjíždí kolony dvacet metrů před protijedoucím kamionem a troubí u toho, případně vás skoro srazí z motorky (a troubí u toho). Ten druhý způsobuje ony kolony. Zase ale nemůžu tvrdit, že řízení v Itálii je nudná aktivita.
Nad očekávání skvělou zastávkou se ukázalo být Consonno - vesnice duchů. Respektive z vesnice už zbyl jen kostel a hřbitov, zbytek byl stržen kvůli výstavbě zábavního parku. Obří hotel, zoo, taneční sál, restaurace a já nevím co ještě byly kompletně opuštěny po několika sesuvech půdy a my si je dnes můžeme užít v jejich postapokalyptické verzi. Tomu všemu vévodí minaret, z jehož vrcholku se oblast dobře pozoruje.
 |
| Nahoru vede série pochybně upnutých žebříků, přivázaných mimo jiné tkaničkami na boty (bez přehánění) |
 |
| Castello di Brescia |
Krásné překvapení čekalo v AirBnb - fotky s komentářem asi budou stačit.
 |
| Tenhle "mrazák" se odmrazoval naposledy za vlády rodiny de Medici |
 |
| Ty odhalené dráty by zajímaly velitele popravčí čety BOZP. Připojené to bylo, samozřejmě jsem to vyzkoušel :-) |
 |
| Mít o trochu kratší kabel, už se nepřipojím. Lokaci zásuvky jsem si odůvodnit nedokázal. Asi tam na ní prostě zbylo místo. |
Day 6 (324 km)
Valle del Ledro bylo jedinou oázou klidu před kamionovým peklem kolem Riva del Garda. To naštěstí skončilo za Roverettem, po kterém už následoval jen motorkářský ráj, naplněný prázdnými zatáčkami s extrémně kvalitními silnicemi. Top restauraci La Casa del Gnocco byste v zapadlé vesnici Santa Caterina di Lusiana opravdu nečekali - noky jsem si tedy nedal, protože jsem půl hodiny nemohl najít obsluhu, nakonec to ale spravilo cappuccino a další trénink italštiny s příjemnou postarší barmankou. Trasa Bassagno del Grappa - Valdobbiadene - Maniago se jela skvěle. Žádné kolony (středa odpoledne/večer), jen slunce a vítr mezi vilami a vinicemi.
 |
| Valdobbiadene |
Jako každý ňoumoturista jsem se chtěl dopátrat, kde místní kupují prosecco (kromě grappy nejznámější místní produkt) - trocha googlení prsty, umatlanými od broskví a následovala zastávka v Cantina Degan. Majitelka se o mě postarala jako o vlastního, ceny velice přátelské a výběr široký.
Ubytování v Sentiero Valinis BnB můžu rozhodně doporučit - hezké pokoje, skvělý majitel, domácí zmrzlina patřící do top 5, parkování ve dvoře, přátelský přístup, pouhé tři pokoje a nějakých 50 euro za noc. U této příležitosti bych se ještě rád pozastavil nad obecnými cenami ubytování (všude, nejen v Itálii). V půlce covidu jsem pocítil skokové 100% navýšení cen ubytování (pamatuji si, jak jsem v Barceloně nemohl najít noc pod ostudných 2500 CZK) a od té doby se trend drží (i v ČR). Jeden říká, že je to covidem, jiný, že je to válkou, inflací nebo energiemi. Jistě, vše z toho hraje roli, ale osobně zastávám škarohlídský názor, že je to lidskou hamižností. Po covidu se každý chtěl zahojit a válka k tomu poskytla hezký casus belli. Je to jako s benzínem nebo cenou potravin v ČR - když si lidi zvykli, proč něco měnit... jsem rád, že v Sentiero Valinis se drží trochu při zemi a nesnaží se klienty za každou cenu ždímat, najít podnikatele s podobným přístupem je však čím dál těžší. Určitě k tomu přispěla i komercializace AirBnb, které už vůbec neplní původní úlohu alternativy k drahým hotelům. Dnes je AirBnb zhusta dražší než hotelové sítě.
 |
| Když na to teď koukám, jdu si ji dát znovu... |
 |
| Takhle by vypadaly komunistické kostely u nás, kdyby se komanči kamarádili s frátery. Na kříži na špičce věže se dá ukřižovat několik Kristů najednou. |
 |
| Italský armádní gril Prosciutto Militare MkIV s pohonem na dřevěné uhlí. Zvládne průjezd m(al)inovým polem a z levé strany (mimo záběr fotoaparátu) je držák na prak a dva espresso šálky v kamufláži Squadra Azzura. |
 |
| 81 / 57 - první číslo je moje váha, to druhé moje tepová frekvence při seskoku |
 |
| Zasloužená odměna |
 |
| Lidovka |
 |
| A doma! |